AKTUALITY ČTK O NÁS NAPSALA UMĚLCI V NAŠÍ GALERII ARCHIV VÝSTAV SLUŽBY
otevírací doba AD GALERIE GALERIE BARBARA ATELIER DUKE KONTAKT    O GALERII

Umělci v Galerii de Lara


 
Objevíte zde originální výtvarná díla současných českých umělců, která nám přinesli do galerie přímo samotní tvůrci (v několika případech pozůstalí).
Můžete nás navštěvovat častěji, každý týden nám přibude mnoho dalších děl a díky výstavám v horním patře galerie je vždy zde něco nového a zajímavého. Věříme, že si u nás vyberete něco pro vlastní potěšení, ale najdete i dárky k promoci, svatbě, výročí, atd.; v neposlední řadě zde jistě naberete energii.
 
Obrazy- malby na plátno, desky, sklo a kůži Keramika a porcelán
Plastiky- sochy a reliéfy z bronzu, cínu, kameniny, keramiky, drátu a dřeva Kůže, kameny
Grafiky- volné i rámované grafické listy (suchá jehla, lept, litografie, xerografie) Sklo
Užitková dílasklenice, mísy, svícny, hodiny, popelníky, zrcadla Dřevo
Šperky- náhrdelníky, náušnice, náramky, prstýnky, brože, spony Kalendáře, přání, pohlednice
Kresby, akvarely Amulety, zvonky


 

 

Anderle Jiří

 

Jediný český umělec, jehož grafické dílo je vystaveno v newyorkském Metropolitním muzeu v jednom sále společně s Rembrandtem, Dürerem, Matissem a Picassem. Roku 1961 vystudoval AVU (malbu u Antonína Pelce a grafiku u Vladimíra Silovského). Styl jeho kresby grafiky se vyhraňoval v době profesionálního působení v Černém divadle,  se kterým sjezdil skoro celý svět jako technik i herec. Známý, zejména v zahraničí, začal být v polovině 60. let. V letech 196973 působil na VŠUP jako asistent Zdeňka Sklenáře Jiřího Trnky. V desítkách grafických a obrazových cyklů Anderle naléhavě a působivě vyjadřuje existenciální úzkost  člověka jak konkrétní (válka), tak i obecnou, nadčasovou (stárnutí, samota).
Počet Anderleho samostatných výstav v  celém světě se blíží stovce, tam také získal okolo čtyřiceti cen.


Ateliér DUKE

interiérová keramika

 

„Ateliér DUKE Bohemia vznikl v roce 1990. Vlastně, ono to bylo trochu jinak. Keramiku do rodiny donesl v roce 1938 můj dědeček Alois Dudycha. Měl svůj ateliér, 25 zaměstnanců a výrobní program - lidová keramika. Jenže pak přišel rok 1947, děda o vše přišel a ani jeho syn Jiří nesměl pokračovat. Nakonec přes nepřízeň tehdejšího systému keramiku stejně dělal. Při práci a od roku 1980 profesionálně. Vše bylo jasné, nalinkované. Já jsem šel na kantořinu. Jenže pak přišel rok 1989 a jako rodina jsme se rozhodli obnovit dědův ateliér. Já jsem zanechal kantřiny (moc rád) a sedl za kruh. No a tak to začalo.

Ateliér tvoří keramiku pouze podle návrhů sochaře Jiřího Dudychy. Chceme do bytů přinášet klid, pohodu a kvalitu. Proto tvoříme keramiku, kterou můžete umístit do bytu v paneláku i v domku na vsi.“                                                                                                              Jiří Dudycha ml.


Ateliér Žampach 

Atelier Žampach


Bártl Jaroslav

Bártl Jaroslav: Na zahradě  

„Olejomalba mě fascinovala už jako dítě – poznenáhlu jsem pochopil, že právě tato technika bude v mém malování tou pravou. Nedá se ošidit, obejít … je nutné se jí naučit, pochopit… A to všechno poctivě, krok za krokem. Můžete mít sto učitelů, ale stejně si nakonec vším musíte projít sami. A se vším si poradit. Svým štětcem a svojí hlavou. A zapomenout na předsudky. Myslím, že TO je cesta k osobitým stylům, které miluji.

Maluji na tvrdý podklad, ale hlavně na plátno, které pro budoucí obraz připravuji již několik týdnu dopředu: nejprve špachtlí nanesu na zcela čisté a napnuté plátno vrstvu tmavé barvy (ultramaríny, pařížskou a pruskou modř, hnědé). Po zaschnutí tak vzniká hrubá struktura, zcela nenapodobitelná a nijak jinak nedosažitelná. Na tento hrubý podklad (někdy „černé plátno“) nanáším pak barvu pomocí malířské špachtle. Díky tomu všemu jsou na obrazech viditelné pastózní nánosy barev, které dávají olejomalbám zcela neopakovatelný charakter. Je to technika složitá i jednoduchá, jak se to vezme. Mě naprosto nadchla a pohltila.

Mám rád teplé barvy, silné tahy štětcem, práci špachtlí. Větší formáty, kde se mohu „rozjet.“ Obraz se musí povést napoprvé, žádné domalovávání, opravy, až to či ono zaschne, … nemám rád „omalovánky“, kde se šetří barvou, … není tam síla a emoce, ale strach a bázeň.


Bavor Josef
obrazy

 

    

Po studiu na Střední odborné škole výtvarné v Praze nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obor výtvarná výchova, čeština (v roce 1975 obdržel titul PhDr.). Na univerzitě působí dodnes a navíc též na Lékařské fakultě v Hradci Králové - ústav anatomie.

Je aktivní i ve výtvarné oblasti. Je členem Unie výtvarných umělců ČR. Své práce vystavuje již od roku 1979. Spolupracuje s řadou odborných nakladatelství na vědecké ilustraci. Jeho volná malířská a grafická tvorba je i inspirovaná zejména lékařskou morfologií a přírodou.


Born Adolf
grafika, pastely

 

  

Český  malíř, kreslíř, ilustrátor, animátor, karikaturista a kostýmní výtvarník.

Studoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 1949-1950. K profesoru Antonínu Pelcovi byl přijat na karikaturu a ilustraci a s ním pak přešel na Akademii výtvarných umění, kde v roce 1955 studium ukončil. Po škole přijal nabídku ilustrovat historky ze životů družstevníků. Ty byly často humorné, Born se tak postupem času odchýlil ke karikatuře. Deset let od ukončení studií - v roce 1960 - byl již známý po celém světě a nejedno jeho dílo bylo náležitě oceněno.

Nejen četné ilustrace, ale i jeho volná grafika má nezaměnitelný styl. Objevují se na nich svérázné postavičky, bizarní zvířátka, pouťoví kejklíři, elegantní páni v cylindrech z dob císařské éry a dámy s vysokými účesy, velkými dekolty a cigaretovými špičkami. Protože je Adolf Born vášnivý cestovatel, často se v jeho pracích objevují cizokrajné motivy. Uskutečnil více než 150 výstav v Čechách i v zahraničí a je považován za elitu mezi evropskými výtvarníky. Ve svých počátcích se věnoval dřevorytu a linorytu, od poloviny 60. let se začal zabývat barevnými litografiemi.

Za svoji činnost obdržel řadu ocenění, např. Grand Prix na Světové výstavě karikatury v Montrealu. Získal také francouzský řád Rytíř umění a literatury, medaili Za zásluhy 1. stupně.  V roce 1988 byl jmenován zasloužilým umělcem a v roce 2013 získal cenu za celoživotní přínos animovanému filmu.


Brabenec Jan
kůže - obrazy
 

 

     

iž přes třicet let pracuje s již pečlivě vyčiněnou a upravenou kůží (z volů, krav, telat a býků).  Do kůže ryje, řeže a maluje na ní a umí z ní vytvořit náramky, pásky, listy-misky ale i obrazy.  Vzhledem k tomu, že se rád ve volných chvílích zabývá historií, řada témat obrazů vychází z řecké a římské kultury a Starého a Nového zákona.  Jeho díla se nachází v Kalifornii u Třísků, v Kanadě, v Austrálii, ve Francii, v Turecku, na velvyslanectví v Římě a ve Vatikáně…


Divišová Jaroslava

Divišová Jaroslava: Krajina


Doucha Jiří
kámen

       

Narodil se v Poličce, žil v Hlinsku v Čechách, nyní pracuje ve Světlé nad Sázavou. Vyučil se jako brusič skla v roce 1971 ve Světlé nad Sázavou. V letech 1971-75 studoval SUPŠS – Železný Brod – hutní tvarování skla.

Jako materiál si ke své tvorbě vybral břidlici, kterou zušlechťuje broušením a leštěním dle vlastního návrhu. Někdy břidlici kombinuje s jiným materiálem. Této umělecké práci se věnuje už od absolvování SUPŠ. Vytváří jak užité předměty – vázičky, mističky, hodiny, tak i šperky a volné umění do interiéru.


   

Dudycha Jiří
keramické plastiky

    

Narodil jsem se v první polovině minulého století, 21. října 1941.
Keramika byla pro mě vždycky součástí života, je pro mne povoláním I zálibou.
Pro mě je tvorba adrenalin, je to jako slézat hory, závodit, nebo něco podobného. Vymyslet a realizovat novou plastiku je pro mne radost a štěstí.
V současné době se zabývám realizacemi pro architekturu a tvorbou volných plastik.
Mým životním dílem však stále zůstává
KŘÍŽOVÁ CESTA z roku 2005
pro nový ekumenický kostel v obci Budislav na vysoké pískovcové skále na Vysočině.


Diblík Tomáš

 

Výtvarné umění přitahovalo Tomáše Diblíka již od dětství. Navštěvoval výtvarný kroužek a na Vysoké škole zemědělské v Praze, kterou absolvoval v letech 1988 až 1991, začal intenzivně tvořit svá první výtvarná díla, inspirován pražskými galeriemi a výstavami, které často navštěvoval. Jeho obrázky byly mezi prvními, které se dostaly po roce 1989 z Karlova mostu s přílivem turistů daleko za hranice České republiky. Po studiích v Praze se oženil a odstěhoval do Vysokého Mýta.  Výtvarné umění má jako koníčka, maluje jako amatér a samouk, zkouší různé výtvarné techniky. Zpočátku maloval jen pro své přátele, ale okruh zájemců o jeho obrazy se postupně rozšiřoval. Svoji první samostatnou výstavu uspořádal na podzim 1999 v Choceňském zámku. O rok později uspořádal v galerii Na Mýtě ve Vysokém Mýtě svoji druhou výstavu, tentokrát s vysokomýtskou tematikou. Za tuto úspěšnou výstavu mu byla zastupitelstvem města udělena Výroční cena města Vysoké mýto za rok 2000. Na začátku roku 2001 se konala jeho třetí samostatná výstava - v kulturním domě v Sedlčanech. Dále pak samostatně vystavoval v roce 2005 v Městské galerii ve Vysokém Mýtě a v roce 2008 v městské knihovně Vysokého Mýta a postupně na dalších  místech republiky. Obrazy Tomáše Diblíka se objevily i na několika kolektivních výstavách a jsou zastoupeny v mnoha soukromých sbírkách a galeriích.

Výtvarník Tomáš Diblík pracuje mnoha technikami. Maluje olejem, akvarelovými barvami i kombinovanou technikou. V poslední době je v autorově oblibě zejména kombinovaná plastická malba, ve které se prolíná realita s abstrakcí a důraz je kladen na kombinaci barev a tvarů, které mají v člověku vyvolat příjemný pocit a uklidnění. Jak výtvarník říká: Chceš-li namalovat obraz, musíš s ním být sám. Malba je produktem samoty a souznění duše a obrazu. Tomáš Diblík ale současně podává ruku každému, kdo chce jeho obrazům porozumět. Jeho vyjádření je romantické, nezatížené nervózní civilizací a čisté přírodní motivy některých jeho obrazů jako by nás chtěly, stejně jako příroda sama, nabíjet novou energií. Obrazy Tomáše Diblíka mají dát podnět tomu, kdo se chce zastavit, aby se zastavil a vnímal krásu, která ho obklopuje.


Dvořák Jan

  

Studoval výtvarnou výchovu a estetiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Od roku 1971 je členem Svazu výtvarných umělců, v roce 1990 je přijat do Unie výtvarných umělců - středočeské sdružení. V roce 1990 se stal členem sdružení Kollegium 90 se sídlem v Hamburku.

Svět viděný očima Jana Dvořáka je plný barev, života a harmonické atmosféry. Přivykli jsme již charakteristickému pojetí, jež v jeho malbách vyzrálo v posledních letech, a které zdůrazňuje konkrétní smyslově emotivní východiska i cíle sledovaného účinu. Malíř vyjadřuje svůj neobyčejně vřelý vztah k přírodě, lidem i výsledkům jejich práce. Jeho výtvarná řeč je svébytná, výrazově bohatá, suverénní v podání, kultivovaná, s vysokou uměleckou úrovní. Z každého obrazu jakoby číšela rozkoš z malování, touha přiblížit hráz nezájmu a strhnout vnímatele do víru smyslového okouzlení.

Tematicky čerpá malíř i ze svých cest do zahraničí, ale především vnáší nový pohled na místa v naší republice důvěrně již poznaná a mnohokrát spatřená, pro něž však dovede najít nekonvenční zorný úhel, v pravém i přeneseném smyslu slova. Dovede zachytit neopakovatelné kouzlo vesnic, stejně jako melancholickou krajinou jižních Čech s charakteristickými rybníky, v nichž se odráží vysoké letní nebe a prostá architektura mizejících rázovitých chalup. Hlavními výrazovými prostředky autorových maleb je barva a osobitý způsob přednesu. S nervní citlivostí a s uvážlivým využitím malířské zkratky vystihuje základní rysy zpodobňovaného námětu. Vyjadřuje náladu, která jej naplňuje a která k povaze zvoleného místa nezbytně náleží. Pastózní plochy barevných tónů nejsou ohraničeny ostrými konturami, a přesto jako celek nepůsobí chaoticky a mají pevnou vazbu a skladebný řád. Náměty svých obrazů ztvárňuje Jan Dvořák většinou čistě malířskými postupy, ladění barev do durových či mollových tónin dodává jeho výtvorům silné emotivní vyústění.

Pro svou malířskou tvorbu čerpá Jan Dvořák náměty především v krajině kde žije. Střední Čechy ve své rozmanitosti jsou zachyceny na mnoha jeho obrazech, ať už pocházejí z okolí Bystřice, Jiřína nebo z České Sibiře. Řada námětů pochází z Podblanicka, kde na mnoha obrazech je dominantou bájný Blaník. Druhou malířovou velkou láskou jsou jeho rodné jižní Čechy. Tamní selské baroko zobrazené na jeho dílech je oproštěno od popisností, hmota budov je vyjádřena jenom v barvě. A právě barevné skvrny v krajinných motivech jsou novým prvkem v jeho dosavadní tvorbě.

Jsou samozřejmě i jiné krajiny, které umělci přirostly k srdci a kde nachází inspiraci pro svá nová díla. Upoutaly ho šumavské hvozdy, kde se s úspěchem pokouší zachytit tekoucí vodu, její pohyb. Otevřená šumavská krajina s členěnými horizonty dostává malíře zpět do reálu, který je obohacen prolínáním jednotlivých barevných ploch. Mysl rozjasní Kytice slunečnic, Kytice s čekankou, s přáním i Kytice pivoněk. I u těchto obrazů lze ocenit razantní tahy štětce a kontrasty barevných akcentů. Pobyt v Kanadě, který malíř plně využil pro vznik řady obrazů, na který jsou zachyceny typické skalní masivy s oky jezer a štíhlými smrky. Dalším inspiračním zdrojem se stal pobyt na Korsice. Poznávání dalších zemí, například Dánska, Belgie a Francie, vyústilo v imaginativní díla s názvy Meditace nad hroby Vikingů, Síla svědomí, Odpověď nebo Vzpomínka na Bretaň. Symboly kamenů, mizející čas, poselství, tak nějak by bylo možno charakterizovat obrazy, které odkrývají umělcovo nitro. Svébytnou část umělcova díla tvoří ilustrace k básnickým sbírkám Pavla Hozy a příležitostné kresby do novin a časopisů.                                                                                                             


Filipiová Eva


Historické sklo

Historické sklo


   

Horáčková-Cantoni Marie

Horáčková - Cantoni Marie


Garšicová Jaroslava

 

Garšicová Jaroslava, Torzo 2   

Vystudovala gymnázium v Moravských Budějovicích a Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně obor propagační grafika.

V současné době tvoří nejvíce olejomalby. Její obrazy jsou plné fantazie a prožitků. Ráda maluje květiny, plody, ptáky, motýly, ale také zátiší a krajiny. Občas se v jejich obrazech objeví silueta ženy a náznak figury. Barevnost její palety se skládá z bohaté škály zelených odstínů, žluté, okru, karmínu a tlumené červené nebo hnědé. Modrá a fialová se na obrazech vyskytuje jen okrajově.

Je členka Sdružení břeclavských výtvarníků. Žije a pracuje v Břeclavi.


Halva Michal

 

Halva Michal: Malý Kyklop     

Michal Halva maluje a kreslí již od dětství. Výtvarné vzdělání získal u prof. M. H. Heindlové, studiem dějin umění, odborné literatury a vlastní intenzivní tvorbou. Od kresby a grafiky přešel ke složité kombinované technice, kdy při využití podkladových materiálů vytváří výrazné struktury v obrazech. Pomocí komplikovaně skládaných jednoduchých prvků dosahuje výrazově zajímavých kompozic. Obrazy jsou plné záhadných stylizovaných figur, šifer, symbolů a znaků a oslovují diváka záhadnou atmosférou výjimečného a nadpřirozeného světa. Halvovy obrazy popouští uzdu lidské fantazii, jsou výzvou k zamyšlení a hledání souvislostí. Michal Halva je autorem, který mistrně zvládá klasické výtvarné techniky a neustále hledá a zdokonaluje techniky nové a netradiční. Výjimečnost jeho tvorby zaujala i v Japonsku, kde realizoval několik samostatných autorských výstav. Vystavuje také v galeriích v ČR a Evropě. Jeho dílo je zastoupeno v soukromých sbírkách po celém světě.


Hüttnerová Iva

        Hütnerová Iva

Narodila jsem se na konci roku 1948 v Praze na Letné. Ve škole jsem ráda malovala i recitovala básničky, ale v čase rozhodování čím budu jsem se přihlásila na DAMU – obor herectví. Měla jsem štěstí, že mě přijali hned napoprvé. Divadlo jsem začala hrát v Karlových Varech. Tam jsem v roce 1973 čekala miminko a čekání si krátila malováním. Takže přesně vím, že moje malířská dráha je jen o pár měsíců starší než můj syn. Ve foyeru karlovarského divadla jsem měla i svou první výstavu. Od té doby jich byly desítky u nás i v zahraničí. Hodně mých obrázků je z časů dávno minulých, kdy jezdilo jen pár aut, dámy nosily klobouk i do mlékárny, cídily rodinné stříbro a větraly pruhované duchny… A jejich jediným cílem bylo učiniti manžela šťastným. Asi bych takhle žít nechtěla a neuměla, ale zdá se mi, že tenkrát čas utíkal pomaleji.

Pánové byli galantnější, dámy elegantnější a lidé slušnější. Kousek téhle poklidné atmosféry mi uvízl v duši z dětství u  babičky. Možná proto se do téhle doby tak ráda vracím ve svých obrázcích. Velkou inspirací je pro mě i divadlo a všechno, co k němu patří: kabarety, cirkusy, klauni i herecké kočující společnosti.

Občas zkouším namalovat své literární a jiné lásky, lidi, kteří mě zaujali svým dílem i osudem – Boženu Němcovou, Karla Čapka, Bohumila Hrabala či mou oblíbenou Emu Destinnovou a další…
Stejně ráda maluji i uličky staré Prahy s malebnými obchůdky, hospody, nevěstince, hřbitovy, babičky a dědy, osamělé holky, anděly a lásku ve všech jejích podobách. Prostě maluji, co znám, o čem jsem jen slyšela nebo četla, na co myslím, o čem sním a jak nejlíp umím. 
Možná proto, že nemám výtvarné vzdělání, je pro mě dodnes vzrušující hledat způsob, jak na to. Když se někomu mé obrázky nelíbí, tak nezoufám a pochvala mně i dnes dělá stejnou radost, jako když jsem začínala.

Pár slov o mně…

Malování dalo mému životu řád, naučilo mě trpělivosti, pečlivosti a často mi pomohlo vymalovat se z trápení a  starostí. Maluju jen tehdy, když se mi chce a to je prakticky každý den. Není to pro mě povinnost, ale práce, na kterou se těším. A když potěší ještě někoho, co víc si můžu přát?“ 


Janeček Ota

 

   

Malíř, grafik, ilustrátor, sochař; pracoval na návrzích textilií, keramiky a často spolupracoval s filmem.

V letech 1937-1939 vystudoval kreslení na ČVUT v Praze (O.Blažíček, C.Bouda, K.Pokorný). Poté studoval na pražské Uměl.-prům. škole (J. Novák). Od roku 1943 byl členem SVU Mánes a od roku 1945 Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
V roce 1963 získal první cenu v Sao Paulu za ilustraci dětské knihy, roku 1970 stříbrného orla na Mezinárodním knižním veletrhu v Nice. V roce 1985 byl jmenován zasloužilým umělcem.

První Janečkovy malířské pokusy měly nápadně expresívní polohu, ve válečné a okupační době běžnou pro většinu českých malířů. V některých obrazech se objevuje inspirace Amadeem Modiglianim, ale od roku 1943 proniká do jeho děl i vliv kubismu. Od roku 1948 se Janečkovy práce proměňují do osobitého poetického stylu, někdy čerpajícího i z lidového malířství. Na počátku 50. let převládají realistické náměty, ale v silně dekorativní kompozici, od 60. let je realita převáděna spíše do znaků a kubistické prvky nabývají organičtějších forem. Jeho zájem se soustřeďoval zejména na zobrazování přírody, jeho jemná stylizace květin, ptáků, motýlů, stébel trávy připomíná svou křehkostí mistry japonských závěsných obrazů a v protikladu k tomu je jeho přesná kresebná linka, prošlá školou kubismu, velmi vhodná k vyjádření něžných tahů dívčí tváře.

Grafika tvoří významnou část uměleckého díla Oty Janečka (od r. 1943 vytvořil okolo 1000 grafických listů). Dává přednost nejjednodušším grafickým technikám, zvláště pak linorytu, litografii a suché jehle. Nejraději pak se věnuje barevné suché jehle, tištěné z jedné desky - v ní nemá konkurenci.


Kouba Karel

Kouba Karel


Kristen Jiří
 

 

  

Žiji v Nemojově u Dvora Králové nad Labem. Malování se věnuji profesionálně od roku 1996, do té doby jsem byl výtvarníkem v textilním průmyslu. Umělecký zájem rozděluji především mezi krajinu a zátiší. Učil jsem se u mistrů krajinářů, což mi pomohlo vytvořit si svůj vlastní výtvarný názor a tím i osobitý styl, zahledět se nezaujatě do krajiny, objevovat její kouzla. Hledám v ní pro sebe poučení ke konečnému ztvárnění obrazu, k vyjádření jejího charakteru. Obrazy jsou vyznáním obdivu ke krajině, zobrazené v ročních proměnách. Malbu občas doplním figurálním motivem. Domnívám se, že ji dodá dynamiku a z ohlasů vím, že vzbuzuje pocit přítomnosti a sounáležitosti s dílem. Nepotrpím si na monumentálnost, dávám přednost jednoduchým tvarům bez přílišných detailů. Jsem rád, když dílo v divákovi vyvolá pocit pohody, klidu, vlídnosti, když v něm nalezne specifickou poetičnost a malebnost.

Vedle volné krajiny se nevyhýbám ani ztvárnění vesnických námětů. Chodím nejen po Vysočině a hledám zákoutí vesnic se starými jakoby rozkročenými chalupami, božími muky, nebo kapličkami, ale také návsi, kterým dominuje věž kostela. Snažím se přiblížit život na vesnici zachycením zemitých postav, pevně stojících na rodné hroudě, fortelně stavěných jako jejich chalupy.

Dominantní úlohu sehrávají barvy, které obrazům dávají svým tónem určitou atmosféru. Barevné ladění převážně v hnědých a okrových odstínech vyjadřuje tesknou a snivou krásu naší krajiny. Zátiší, na kterých se objeví květinové motivy z polní i zahradní květeny naopak ztvárňuji v ostrém barevném koloritu.

Výtvarnou činnost mám rozmanitou. Zabýval jsem se také dřevěnou plastikou a akvarelem. Nejvíce mi však vyhovuje malba akrylovými barvami, využívající zvrásněný podklad. Při námětové pestrosti - krajiny, zátiší, kytice, městské veduty, průhledy ulicemi k výrazným dominantám měst - se snažím o stylizované provedení. Třeba roční období vyjadřuji kolejemi vyrytými v rozbředlém sněhu, rozoranou brázdou v kamenité půdě na jaře, někdy i s krajkou zbytků sněhu v předjaří, pásem křovin na rozhraní polí, v létě porosty obilí a barvami hýřící stromořadí v podzimním čase. Jindy vyjadřuji atmosféru zvláštní strukturou podmalování, jenž dodává obrazům další osobitý výraz.

Moje tvorba je spjata s českou krajinou a především s Vysočinou, proto mám radost, že jsou obrazy zastoupené nejen ve sbírkách domácích sběratelů, ale také v zahraničí.“


Leinweberová Bohumila

        

 


   

Macháček Zdeněk

 

    

Vyrůstal na Vysočině, kam jeho otec přišel v 70. letech a opravil starou usedlost. Se sochařstvím se setkává od dětství. Samostatně začíná tvořit od roku 2000. Postupem času začíná dřevo kombinovat i s jinými materiály (kámen, vitráže, kov)  Od roku 2006 vystavuje sochy a obrazy společně. Ztišení, Svítání, Probuzení, Rozkvět lásky, Radost z růstu, Světlo za světlem..jsou názvy jeho děl, kterými nechává nahlédnout do svého nitra a skrze které chce divákům alespoň částečně předat něco ze svého prožívání. K tématům lásky, mezilidských vztahů a duchovního hledání ho inspiruje především jeho rodina, příroda a jak sám říká: „Vesmír v nás“.


Macháň Václav

 


Malkovská Wernerová Eva

   

Vystudovala v r. 1982 SUPŠ v Uherském Hradišti obor „Malba v propagaci a v architektuře". Od roku 1991 má svobodné povolání. Nyní žije a pracuje v Chýnově u Tábora. Motivy obrazů jsou většinou stará zákoutí měst, vesničky a zátiší. Používá techniku „LINGRUSTA", kombinovaná technika+olej.


Mazochová Alena

 

        

Po studiu gymnázia pokračovala na Střední pedagogické škole. Výtvarnou činností se začala zabývat od roku 1985. Alena Mazochová má za sebou několik desítek výstav, samostatných i společných -  v Japosku, Francii, Holandsku. Její neoblíbenější technikou je pastel, věčnou inspirací je Vysočina, večerní městská zákoutí, květiny, zátiší a portréty. Vydala dvě sbírky básní a omalovánky pro děti.  Žije a tvoří v Kroměříži.


Odvárka Jan

 

    

O malování se zajímal od raného dětství. V dorosteneckém věku byl úspěšným atletem – skokanem o tyči. V této disciplíně získal řadu sportovních titulů a vyhrál několik šampionátů. Láska k malování ho provází od útlého dětství. Jako výtvarný autodidakt se věnoval řezbářství, grafice, a keramice, pracoval s železem i mědí. Profesionálně se věnuje malování od roku 1977. Dnes pracuje v technice oleje a především v akvarelu, ve kterém předvádí mistrovskou techniku.
Nesnaží se zachycovat každý detail, ale s citem pro celkovou kompozici přenáší do obrazu náladu daného okamžiku a místa.
Patří mezi nejvýraznější současné malíře Vysočiny a jeho výstavy vždy přitáhnou nespočet návštěvníků.

Od roku 1980 žije a tvoří v Moravské Svratce


Pavézka Luděk

 

 

Vyučil se soustružníkem kovů a po vojně šel studovat na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště a poté na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (katedra designu Zlín).

Větší část svého výtvarného života věnoval navrhováním designu průmyslových výrobků, později i reklamní tvorbě a grafickému designu. V současné době svou tvorbu zaměřuje na reklamní tvorbu, návrhy a realizace městských a parkových mobiliářů, vybavení čekáren. K tomu se ještě věnuje volné umělecké tvorbě.

Těsně po absolvování vysoké školy modeloval portréty – busty dětí, později tvořil reliéfy  technikou pneumatických forem. Kreslí hlavně ženské akty, modeluje a odlévá do pryskyřice a seká reliéfy do překližek

Srncová Emma

 

  

Od mládí jsem nemalovala, neměla jsem ani jedničku z kreslení. Horko těžko jsem dodělala gymnázium, kde mě při tělocviku vybrali do školy manekýnek a toto povolání jsem dělala do roku 1960, kdy jsem na československé výstavě v Kyjevě dostala nabídku stát se herečkou v Černém divadle Jiřího Srnce a v tomto divadle jsem zůstala 20 let. Se mnou do souboru nastoupili samí výtvarníci a já jsem pod jejich vlivem začala taky malovat. Malovala jsem jen pro své potěšení, později jsem začala spolupracovat na divadelních výpravách a po rozvodu v roce 1980 jsem už měla malování jako svou profesi. Vystavovala jsem na mnoha místech ve světě, ale nyní mne už nebaví někam cestovat, a tak vystavuji výhradně po vlastech českých. Můj koníček je vlastně moje práce. Když k tomu přidám svá vnoučata, děti, yorkshirku Mimi, tak moc času nezbývá. Snad jen že se dobíjím v lese a v lukách a optimismus se snažím čerpat z románů a filmů s dobrým koncem. A po sedmdesátce jsem začala děkovat za každé nové ráno a začala chápat všechna ta babičkovská přání ‚hlavně to zdravíčko‘.“


Šerých Jaroslav

Šerých Jaroslav


   

Špaček Petr

 

   

Vyrůstal a do svých   37  let  bydlel   v Holicích, a nyní již nějakou dobu žije na venkově ve svém ateliéru v Trusnově, kde má blíž k přírodě a ke krajině, kterou maluje.

Petr Špaček studoval výtvarný obor pouze soukromě. Svými obrazy krajin nás dokonale dokáže vtáhnout do děje...tiché, poetické krajiny, která má tu moc očistit člověka od nánosů špíny světa: stresu, depresí, bolestí na těle i na duši. Špačkovo dílo neprovokuje, nesnaží se šokovat, naopak nás svým klidem a mírem, jenž se nekonečně rozprostírá v jeho plátnech, navrací až k lidské podstatě. K přemýšlení o přírodě, o lásce a nemateriálních hodnotách, které jsou v dnešní společnosti tak vzácné. Svými obrazy nás učí dívat se na  svět  až  naivně  dětskýma  očima a vidět v ní umělecké dílo...

Řemeslně dokonale zachycuje atmosféru malebných vesniček Vysočiny.  Pumpy na návsi, peřiny v okně,  holubníky – to vše na nás dýchá čistotou a evokuje v nás pocit, že můžeme do obrazu vstoupit a stát se jeho součástí...

Špačkovou malířskou technikou je olej na plátně a v jeho tvorbě dominovaly ponejvíce  krajiny. V současné době se však začíná jeho tvůrčí  zájem  posouvat trochu jiným směrem....Obrazy už nemají úplně realistické pohledy a malířovou fantazií vytváří mystický snový svět vnitřního ducha.

Další uměleckou polohu malíře tvoří keramické obrazy, které se jeví, jako úplný protipól čistých krajinek. Řeklo by se abstrakce, avšak ve Špačkově pojetí stále je tu patrné úzké spojení s přírodou. Ať již to jsou otisky kůry v hlíně, nebo motivy rostlin prorůstající ve strohých tvarech keramických kachlů.         

Toth-Kurfiřtová Štěpánka

   

Původně učitelka z mateřské školy přešla nejprve pod křídla svého otce Manfreda Lindnera, který jako zkušený a letitý brusič polodrahokamů položil základy malé rodinné firmy. Po čase se osamostatnila a rodinné zázemí vyměnila za vlastní tvůrčí cestu, na které je dodnes. Za tu dobu prošla její firma několika změnami ve výrobě, designu a v neposlední řadě i v názvu firmy – STEFANY. Šperky STEFANY jsou vyrobeny výhradně ruční technologii.
Každý kámen je citlivě připraven a zasazen do kovového
rámečku na pevno, tak aby nevypadl, ale zároveň byl pohodlně nositelný.

Celý proces samotné výroby je souhra práce zkušených mistrů svého oboru, technického zázemí a v neposlední řadě letitých zkušeností. Než se šperk dostane na šíje žen, jeho cesta je velmi zdlouhavá. Vše začíná u citlivého oka designéra – ten musí objevit potenciál kamene – mít představu o jeho podobě, i tak je to někdy otázka týdnů, měsíců než uzraje ten správný nápad. Na stůl pro samotné osazení se kámen dostane až z rukou brusiče. Ten musí zvážit rozsah zásahu, tak aby nedošlo k jeho poškození, aby byl příjemný na dotek a tvarově odpovídal potřebě samotné výroby. Pak již mistrovské ruce pomocí kovu, kovadliny a kladiva vytvarují celkový design šperku. Ne každý kámen je schopen tuto cestu zvládnout, povede-li se to, vznikne jedinečný šperk, který je možno po samotném dokončení považovat za neopakovatelný skvost.

Použitý materiál je obecný kov Tombak (slitina mědi, zinku a cínu), který umožňuje rozmanité tvarování do výsledného dekoru. Finální barvu šperku zajišťuje povrchová úprava tzv. galvanizace. Používají se 3 základní barvy: zlatá (zlacení 24karátovým zlatem), stříbrná (vrstva rhodia, jedná se o velmi tvrdý kov, který zaručuje dlouhodobou použitelnost šperku, měděná (ručně zatíraná povrchová úprava překrytá tvrdým lakem – lak zabraňuje zelenání povrchu). Místo niklu, který je prokazatelným alergenem se používá v podpovrchové úpravě paladium a měď. Kameny jsou z českých i světových nalezišť. Jedná se hlavně o polodrahokamy.


Vacek Pavel

       Vacek Pavel

V období 1960 - 63 se vyučil v Plzni strojním zámečníkem. Pracoval v plzeňské Škodovce a v závodě MAPE Mydlovary. Malířství začal studovat převážně sám nebo příležitostně v soukromích kurzech. V současné době žije a pracuje ve Zlivi.

 

Jakmile se zahledíme do obrazů Pavla Vacka, rázem nás opouští všechny stávající starosti a my se ocitáme ve svých dávných vzpomínkách. Jsme schopni se vrátit do míst, které sice odnesl čas, ale ve skrytu našeho podvědomí stále existují.

Obrazy Pavla Vacka jsou plné interních pocitů, nálad i náhlých záblesků jasných myšlenek, které dokáže mistrně přenést na plátno. Proto také mnoho obrazů je odrazem nejen jeho zádumčivé a melancholické povahy, ale hlavně bezmezných vzpomínek na dětství, kdy se mohl s kamarády prohánět po hrázích rybníků, hrát si po lesích na indiány a v lukách chytat kobylky. V každém obrazu se odráží jeho vyhraněná fantazie a neuvěřitelné bohatství nápadů, které mu dodávají tvůrčí sílu. Kombinace a ladění barev připomíná reálnou skutečnost.

Přestože pochází z nenápadného městečka na jihu Čech, dokázal se se svými díly probojovat do různých koutů světa. Jeho obrazy navštívily kromě mnoha míst v Čechách i téměř celou Evropu a jsou umístěny i v soukromích sbírkách ve Skotsku, Japonsku a USA.

I když se svou manželkou zavítali do několika zajímavých míst Evropy, stejně ho jen a jen jihočeská krajina donutí zastavit, vystoupit z auta a podívat se na klidná údolí, na mraky obtažené slunečním závojem, na rákosí, snažící se prorazit ranní opar nad vodní hladinou ...

Obrazy Pavla Vacka přináší pohodu a klid do lidských duší i domovů. Jsou bezprostředním léčitelem našich každodenních smutků pro svou nenápadnost, nevtíravost a ticho, které tak potřebujeme.


Vavřina Jiří

 

   Vavřina Jiří: Šlechtic I 

Figurální kompozice Jiřího Vavřiny, stejně jako i jeho zátiší, se vyznačují kresebnou zdatností, apriorním cítěním pro detail, vytříbenou technikou olejomalby bez akcentace štětcového rukopisu, revokující preciznost a čistotu děl renesančních mistrů. Zazní zde i něco secesního, zejména v tom, že se malíř nevyhýbá stylizaci forem a užití dekorativních prvků, jež propůjčují obrazům dramatické napětí. Jsou to díla pramenící z nevyčerpatelné invence a imaginace, prozrazující autorův naturel a schopnost užít výstižného symbolu či nápovědi. Je v nich stín záhad a navíc i jakási prostá poezie. Jeho obrazy zachycují kouzelný svět kavalírů, milostnic, šlechtičen, kejklířů, ale i Shakespearových hrdinů a reků z antických bájí.


Vencl Martin

 

 

     

Vencl Martin  Vencl Martin: Zámek  

Vystudoval jsem Konzervatoř v Teplicích, obor klavír.

V současné době působím jako ředitel ZUŠ v Lomnici nad Popelkou. Již v době studií jsem se intenzivně zabýval malbou. Malování je pro mne vnitřní potřeba. Už jako dítě jsem se cítil nejlépe, když jsem si vzal do ruky pastely a maloval okolí, krajinu, Ralsko, Bezděz, ilustroval jsem rodinné album fotek. Malování mi prostě šlo. Být v něčem lepší než ostatní, to byla v tomto věku silná hnací síla. Miloval jsem záhady a tajemno, proto jsem přečetl celého Foglara několikrát. Bylo mi dobře v jeho neskutečném světě tajemství a záhad. Možná proto u mě vyvolávaly silné emoce návštěvy Malé strany se svými průchody, schodišti, střechami. To nebyla vymyšlená Stínadla, to byla skutečnost, kde se mohly odehrávat opravdové příběhy. Člověk okolo patnáctého roku žije často mimo realitu a vše prožívá daleko silněji. Stačí malý impuls a citlivý člověk se vydá naznačeným směrem. Pro mě takovým impulsem byla moje maminka, osvícený to člověk se svou láskou ke kultuře, knihám, divadlu. Milovala pana Zrzavého a tak si koupila pár jeho reprodukcí a jeho autobiografii. To byly silné podněty. Malířů, kteří ovlivnili můj malířský život, bylo samozřejmě víc, např. Antonín Michalčík. Jeho výstava, kterou jsem navštívil v Praze někdy počátkem 80. let, na mne zapůsobila jako zjevení. Měl jsem pocit, že cítí a myslí stejně jako já. Přesně jsem mu rozuměl. Maloval záhady, tajemno, témata, která jsem chtěl malovat i já. To nebyla pouze pomalovaná plátna, ty obrazy měly atmosféru, ducha, promlouvaly k divákovi, vtahovaly dovnitř. Vzpomínám si např, na jeden obraz, postava na kraji vysoké skály, stál jsem před ním a dodnes vybavuji úzkost, která z obrazu byla cítit. To byla obrovská inspirace a škola, dodnes z toho čerpám. Cítil jsem tehdy, že to je směr, kterým bych se chtěl vydat. Nechci ale jen napodobovat, je to podnět, který je teprve nutno zpracovat, přetavit a vytvořit z něj něco nového, jenom mého.

Maluji příběhy, i když se to na první pohled nezdá, příběhy odehrávající se mezi architekturou měst, úzké uličky, vysoké domy, mezi kterými se může člověk cítit ztracený, bezvýznamný a opuštěný. Maluji atmosféru, a proto v mých obrazech hraje podstatnou roli světlo a stín. Nadhozené a nezodpovězené otázky. V posledních letech se stále častěji obracím pro inspiraci k Bibli. Souvisí to s mým chápáním života i světa. Bible je úžasná kniha, její příběhy, podobenství, jinotaje, to je skvělá inspirace pro tvorbu, i pro život. Je to bezpochyby nejužitečnější kniha pro tento svět. Mocnou inspirací se mi také stalo cestování. Proto v mých obrazech často naleznete motivy z Provence, Benátek, jižní Itálie, Amsterodamu ap. Obrazy z těchto míst jsou často barevně bohatší, je to dáno jiným světlem, sluncem, které zde svítí více než u nás. Vliv hudby na můj výtvarný projev je patrný. Umělecké prostředky v hudbě i ve výtvarném prostředí jsou do jisté míry podobné, jde o zachycení atmosféry, dojmu. A o to jde i v mých obrazech. Jsem členem Unie výtvarných umělců České republiky.“


Vovsová Věra

Vovsová Věra


Zeman Václav

 

        Zeman Václav

Studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze (1949-1953) a na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v Praze, spec. ateliér prof. Karla Svolinského (1957-1963). Je členem Unie výtvarných umělců a je zastoupen ve veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí.  

„Tvorba malíře a grafika Václava Zemana má dvě základní vývojové polohy: první je charakteristická důslednou, skoro až hmatatelně přesnou věcností, opírající se o viditelnou skutečnost, v druhé se více uplatňuje umělcova představivost a imaginace. Obě tyto složky tvoří syntézu jeho výtvarného myšlení, navzájem se prolínají, kombinují a kloubí, svoji protikladností si uchovávají schopnost neustálé proměny. Příznačné pro Zemanovu tvorbu je její lyrické napětí, dávající průchod moderní senzibilitě. Ta inspiruje umělcovu výtvarnost, jitří naše vnímání a celkem snadno nás také zavádí do nových, emotivních vztahů a souvislostí. Lyričnost vtiskuje také smysl obsahové invenci Zemanovy tvorby, vymezuje prostor pro uplatnění našich vnitřních hodnot a dispozic a ukazuje nám, nakolik jsme schopni nejen pasivně vidět, ale především aktivně vnímat objektivní skutečnost. Může být orientována i do oblasti absurdity a ironie, jak tomu ve skutečnosti je v případě několika jeho obrazů. 
Jinou důležitou složkou Zemanovy tvorby jež bezprostředně souvisí s jeho činností v oblasti volné, užité a propagační grafiky je kresba, svoji významnou vazbou nejvíce fixovaná na skutečnost. Ta má v jeho díle význam vskutku prvořadý a určující, organicky spájí a uzavírá plochu obrazu, jejím prostřednictvím se rodí první představa, s ní souvisí celkové pojetí a koncepce obrazového prostoru. Je spojnicí mezi vnějším, viděným světem a vnitřním světem umělce.“

Zoubek Olbram

 

 

      Zoubek Olbram

Od sexty na reálce v Praze-Žižkov navštěvoval modelování u profesora Miroslava Kužela.

Hlásil se na AVU v Praze, ale nebyl přijat, proto absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Otakara Velínského v Praze. V letech 19451952, po úspěšném složení zkoušek, studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera. V roce 1951 se začal věnovat restaurátorské praxi, ke které získal průpravu u profesora Josefa Wagnera. Specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. V roce 1951 též uzavřel sňatek se spolužačkou, sochařkou Evou Kmentovou a o dva roky později (1954) se jim narodila dcera Polana a v roce 1956 syn Jasan, který se stal též sochařem. V roce 1980 jeho první manželka Eva zemřela a v roce 1981 se oženil podruhé s Marií Edlmanovou. V roce 1982 se jim narodila dcera Eva. Střídavě žije v Praze a v Litomyšli, kde je také zapsán jako čestný občan. Stal se členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa a Nové skupiny, je též členem Umělecké besedy.

Zoubkův osobitý styl je charakteristický zredukovaným vytvarováním plastik, výraznou vertikalitou, rozrušeným povrchem a autorovu spřízněností a reakcí na antické dědictví.

Zoubek je autorem posmrtné masky Jana Palacha Pomníku obětem komunismu na Petříně.

V r. 1996 byl oceněn státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy I. stupně.